biocelt

Kručení v břiše, žaludek škrundá jako by týden nejedl. Hlad. Jako za dob našich dávných předků v době kamenné se aktivují smysly, které mi pomohou něco vhodného ulovit, nebo najít v lese.

 Bystří se čich, všechny buňky odesílají pachy rovnou do mozku. Zpracovává hromady dat a horečnatě hledá jakýkoliv signál, který by mohl znamenat náznak potravy. V přeplněné tramvaji musím krčit nos, lidé s sebou vezou všelijak páchnoucí věci. Počkat, co to zachytil můj nos. Někdo veze čerstvé křupavé housky, určitě přímo z pekařství. Ta vůně, všechny svaly v těle se mi napnou, připravena ke skoku na svou kořist. Kde ale je? Kdo veze tak voňavou svačinu? Rozhlížím se okolo, ale nikde nevidím objekt mé lovecké intuice. Jemné šustění křupavých housek o sebe, zakřupání tišší než tlapky myší ve stodole. Ten sluch, to je paráda, ale odkud to přichází. Můj pohled zabloudí k vrásčité dámě na druhé straně tramvaje, která si v plátěné tašce nepochybně veze poklad, který zachytily moje smysly.

 Neuvěřitelné, jak se oproti jiným chvílím zbystří smysly, jako ve chvílích, kdy se člověk ještě živil lovem v přírodě. Ta ostražitost, to napětí v mých svalech mi říká, že je to odkaz od naší minulosti. Kdysi jsme všichni žili v souladu s lesem, s loukami a jezery. Bylo důležité vše okolo sebe slyšet, cítit a orientovat se i jinak než pomocí zraku. Vzpomeneme si na to ještě někdy?

 Jen naše hluboko v nás zakódované pudy nám občas dají nahlédnout do možností vlastního těla, vlastní mysli, které naši předkové uměli využívat daleko lépe než my. Ve chvílích hladu, když nám kručí v břiše se nám smysly zbystří a vnímají jindy opomíjené věci. Kéž bychom uměli se vrátit k lásce lesů a přívětivých strání, ale my místo toho jen kácíme a nevšímáme si vlastních schopností, ani dávného volání divočiny v našich kostech. Ženeme se za vyumělkovanými cíly, které jsme si sami vymysleli. Tvrdnou nám srdce tak, že nevidíme, neslyšíme, ani necítíme život kolem nás. Jsme slepí a jako bychom nic necítili. Snad jednou najdeme cestu domů.