Svoboda je stav bytosti jednající pouze ze své vlastní vůle, nezávisle na jakémkoli vnějším donucení. Zahrnuje svobodu pohybu, projevu, svědomí myšlení, náboženství apod.. Nesmíme ale zapomínat, že svoboda není svévole. Pokud je jedinci poskytnuta absolutní svoboda zneužije ji, aby omezil svobodu druhého jedince. Svoboda tedy znamená dělat to, co máme právo dělat, čili abychom neomezovali svobodu ostatních. Tím, že člověk využívá možností, které mu svoboda nabízí na sebe bere odpovědnost. Aby nedocházelo k omezování svobod druhých je potřeba vyznačit hranice chování mezi jednotlivci. K tomu se nabízí více možností, které souvisí s názorem na lidskou společnost. Podle Locka, který říká, že přirozenost brání lidem si škodit, by se měl ponechat větší prostor pro jednotlivce. Naopak podle Hobbse, který tvrdí že člověk je člověku vlkem, by se měla posílit vláda.  Jsou rozlišovány dva základní typy svobody: svoboda od a svoboda k. Svoboda od je chápána jako osvobození od vnějšího tlaku, politického či ekonomického útisku či diskriminace. Svoboda k, jinak nazývána pozitivní svoboda, vyplývá z přání aktivního jedince být svým pánem a seberealizovat se.

            Svoboda se může dělit i na reálnou a formální. Rozlišil je francouzský filozof Raymond Aron. Socialisté, jako například Marx, tvrdí, že demokratická společnost poskytuje jedinci pouze svobody formální, které jsou pro většinu lidí ekonomicky nedosažitelné.  Marx požaduje pro všechny lidi svobody reálné jako faktické uskutečnění svobod formálních. Například svoboda pohybu -  k čemu je jedinci svoboda pohybu, když nemá finanční prostředky. Reálná svoboda se může nejlépe uskutečnit v autoritativních režimech, ale zde zase paradoxně vyvstává potřeba svobod formálních. Podle Arona je ideální stav společnosti ten, kde jsou oba typy svobod částečně uskutečněny.

 Erich Fromm 

             Erich Fromm byl německým psychologem a žákem Sigmunda Freuda. Ve svém díle Strach ze svobody popisuje neschopnost jedince být svobodný a zabývá se náchylností lidí k autoritám. Svobodu chápe jako prokletí, se kterým se jedinec nedokáže vyrovnat, protože není schopný spoléhat se sám na sebe a jeho přirozeností je potřeba podřídit se. Ukazuje to na vyhnání Adama a Evy z ráje, kde nemají žádnou volbu, nemusí pracovat, myslet, nejsou tím pádem ale svobodni. Po porušení pravidel ráje jsou oba vyhnáni, zde je akt neposlušnosti chápán jako akt osvobození od nátlaku a donucování čili jako akt svobody. Člověk zjišťuje, že je sice svobodný od nátlaku a donucování, ale není svobodný k sebeovládání a realizaci své individuality. Neposlušnost je chápána jako akt svobody. Svoboda je chápána jako utrpení. Nespokojenost s nabytou svobodou vede k únikům do jiných vazeb. Například v Evropě docházelo v důsledku nedostatku možností k pozitivní realizaci svobody a individuality k takovýmto únikům do nových vazeb či do úplně lhostejnosti.

            Myšlenek Fromma využil  Hitler pro svou ideologii – základní neschopnost jedince spoléhat na sebe a potřeba se podřídit.

Isaiah Berlin 

             Isaiah Berlin byl britský politický filozof, historik a spisovatel. Jeho dílem je esej  Dva pojmy  svobody, kde popisuje pozitivní a negativní svobodu. Při popisu negativní svobody se zmiňuje o pojmu politická svoboda. Politická svoboda znamená prostor, kde jedinec může jednat bez překážek ze strany druhých lidí. Pokud omezení ze strany druhých překročí určitou mez, můžeme říci, že člověk je přinucen, nebo jinak – zotročen. Přinucením chápe vědomé ovlivnění ze strany jiného jedince. Nedostatek svobody je když vám jiné lidské bytosti zabrání dosáhnutí cíle, ale pokud je jedinec nezpůsobilý cíle dosáhnout, pak se o nedostatek svobody nejedná. S tím úzce souvisí pojem ekonomická svoboda. Pokud člověk nemá dostatek finančních prostředků k tomu aby dosáhl něčeho, co mu zákon nezakazuje, je stejně nesvobodný, jako kdyby mu to zákon zakazoval.

            Pozitivní svoboda vyplývá z přání individua být vlastním pánem, vést vlastní život a aby jeho rozhodnutí závisely jenom na něm a ne na nějakých vnějších silách. Každý jedinec si přeje být nástrojem svého vlastního volního jednání - subjektem, a nikoliv nástrojem jednání někoho jiného - objektem. Jedinec může, a někdy je to oprávněné, přinutit některé lidi ve jménu nějakého vyššího cíle. Ten má vést k jejich blahu. Lidé nejsou osvícení, jsou zaslepení a proto tento cíl sami dosáhnout nemohou. Tento daný jedinec se považuje za toho, který ví co je pro ostatní dobré a který jedná v jejich a nikoliv ve svém zájmu.

             Dostojevskij byl ruským spisovatelem. Ve svých dílech popsal tři pojetí svobody.

První popsal v díle Běsy kde doslova uvádí: “všecka svoboda bude tenkrát, až bude docela jedno žít či nežít…..každý kdo chce úplnou svobodu, musí se odvážit zabít se..“. Ve svém dalším díle Zločin a trest hovoří o trestu jako mravním osvobození člověka a vnitřní svoboda spočívá v přiznání své viny. Třetí rozměr svobody uvádí ve svém díle Bratři Karamazovi, kde je svoboda ukázána na legendě o Velkém Inkvisitorovi. Ivan Karamazov vlastně tuto legendu vypráví svému bratrovi. V této legendě Ježíš znovu sestupuje na svět aby konal zázraky, uzdravoval nemocné, ale kardinál inkvisitor ho zatkne a v žaláři k němu vede dlouhou vyčítavou řeč.

            Lidé nejsou schopni být svobodni a jsou slabí na to aby dokázali unést svobodu. Desetitisíce silných jsou ochotni trpět pod břemenem svobody pro slabé. Snášet svobodu a vládnout milionům ostatních bytostí. Lidská přirozenost je nebýt svobodný, jedinec tím jen trpí.  Silní musí ostatním lhát, že vládnou v božím jménu, v tom hlavně spočívá ono utrpení silných a vládnoucích. Podmaní si svědomí slabých – toho jsou schopny jen tři síly – tajemství, zázraky a autorita. Silní hlásají tajemství a nabádají slabé aby se mu slepě podrobily bez ohledu na své svědomí. Lidé se zaradují, že jsou jiní, kteří je vedou a ukazují jim cestu. Svoboda a svobodný rozum je mohou zničit a nebo donutit aby se připlazili k nohám vládnoucích bezmocní a nešťastní. Silní převzali břemeno hříchů, dovolili lidem hřešit a vše vzali na sebe. Lidé k nim proto vzhlíží a uctívají je. Všichni lidé budou šťastni, jen strážci tajemství, nosiči hříchů, ti silní budou trpět a budou nešťastni.

John Stuart Mill

             Mill napsal esej  O svobodě kde vlastně formuluje principy , které mohou vést k omezení svobody člověka. Jediná věc ke které může být jedinec legitimně donucen je nutnost nepoškozovat ostatní, jejich práva apod. Vláda spadá v jedno s lidem a nepomýšlí nikdy na to aby svou moc použila k donucování jinému, než které je v souhlasu s hlasem lidu. Podle Milla je potlačení mínění lidu vždy zlem, protože si nikdy nemůžeme být jisti, zda s potlačením „špatného“mínění nepotlačíme i to dobré mínění. Tím pádem je lepší nepotlačovat mínění vůbec aby se předešlo ztrátě dobrých mínění.

            Cicero studoval vždy více případ svého protivníka než svůj vlastní. Pokud jedinec nezná názor a stanovisko opozice, nemůže ani plnohodnotně obhájit své stanovisko a tvrdit o něm,  že je nejlepší.