biocelt

Autorem není nikdo jiný, než známý americký teoretický fyzik, který dostal Nobelovu cenu. V knize nepíše žádná odborná pojednání, ale líčí své zážitky spojené s učením na proslulé univerzitě Caltech a s jeho cestováním. Kniha je opravdu krásně napsaná a nelze se u ní nesmát. Způsob, jakým Feynman popisuje své zážitky, je podle mého naprosto dokonalý. Kniha má náboj optimismu a chuti do života. Je opravdu moc pěkná.

Jedním z jeho prvních zážitků ještě v dobách studia na Princetonu:

„...Vejdu dovnitř a tam jsou nějaké dámy a také pár děvčat. Všechno vypadá velice formálně, a tak si lámu hlavu, kde bych se mohl posadit a jestli bych se měl posadit vedle tohohle děvčete nebo ne a jak bych si měl počínat, když tu se za mnou ozve hlas:‘Pane Feynmane, budete si přát do čaje smetanu nebo citrón?‘ Je to paní Eisenhartová s čajem. ‚Oboje, děkuji,‘ povídám a pořád zkoumám, kde se usadím, když najednou slyším: ‚Hi-hi-hi-hi-hi. To snad nemyslíte vážně, pane Feynmane!‘ Že to nemyslím vážně? Co jsem to, zatraceně, zrovna řekl? Pak mi došlo o co se jedná. Takže tohle byla moje první zkušenost se společenskými čaji.

            Později, když už jsem byl v Princetonu déle, pochopil jsem, co znamená to ‚Hi-hi-hi-hi-hi‘. Vlastně už když jsem odcházel z toho prvého čaje, jsem si uvědomil, že to znamená: ‚ Udělal jsi chybu proti bontónu!‘ Protože když jsem podruhé usmyšel od paní Eisengartové to samé ‚Hi-hi-hi-hi-hi‘, někdo jí při odchodu líbal ruku.

            Další příležitost jsem dostal asi o rok později, při jiném čaji, když jsem hovořil s profesorem Wildtem, astronomem, který vypracoval teorii o mračnech na Venuši. Podle něj byla z formaldehydu (je to krásné si uvědomit, s čím jsme si kdysi lámali hlavu) a měl to všechno rozmyšlené: jak se tam formaldehyd vysrážel a tak dále. Bylo to moc zajímavé a zrovna jsme to všechno probírali, když k nám přišla drobná dáma a řekla: ‚Pane Feynmane, paní Eisenhartová by s vámi ráda mluvila.‘ ‚Jo, jo...za chviličku,‘ a pokračoval jsem v rozhovoru s Wildtem. Drobná dáma se objevila znova a řekla: ‚Pane Feynmane, paní Eisenhartová by s vámi ráda mluvila.‘ ‚Ano, ano,‘ a jdu k paní Eisenhartové, která nalévá čaj. ‚Dáte si trochu čaje nebo kávu, pane Feynmane?‘ ‚Paní ta a ta říká, že se mnou chcete mluvit.‘ ‚Hi-hi-hi-hi-hi. Dáte si kávu, nebo čaj pane Feynmane?‘ ‚Děkuji, čaj.‘

            A za okamžik k nám přichází dcera....................Takhle to fungovalo. Tenkrát už jsem věděl, co mám dělat, když jsem slyšel : ‚Hi-hi-hi-hi-hi.‘ Neřekla jsem :‘ co tím chcete říct, ‚Hi-hi-hi-hi-hi‘?‘ Věděl jsem , že ‚Hi-hi-hi-hi-hi‘ značí chyba!‘ a že ji musím koukat napravit. „

            Citace z knihy