biocelt

Příběh potrhlého profesora, který se snaží nalézt recept na věčně mladý život se odehrává v jeho ordinaci. Jednoho dne najde na ulici psa, potulného zlodějíčka, který se s nadcházející zimou třese hlady a neví co by kde snědl.

„...‘blížím se k tureckému sedlu,‘ zaryčel profesor a zkrvavenými kluzkými rukavicemi vytáhl Bobíkův šedožlutý mozek z hlavy. Na okamžik zašilhal na jeho čenich a Bormental vzápětí ulomil druhou ampulku se žlutou tekutinou a naplnil druhou injekční stříkačku. ‚Do srdce?‘ zeptal se nesměle. ‚Vy se ptáte?‘ zařval zlostně profesor, ‚beztak nám už pětkrát vypustil duši. Pospěšte si! ...“

• Profesor do mozku mladého psa umístil hypofýzu mladého právě zemřelého člověka. Vyměnil též jeho pohlavní žlázy. Při operaci to vypadalo, že to pes nepřežije ale...

„...A jak si přejete se jmenovat?‘

Skrček si poopravil vázanku a odpověděl:

‚Polygraf Polygrafovič‘

‚Nedělejte si blázny‘ namítl zamračeně profesor. ‚Mluvím s vámi vážně.‘

Skrčkův knírek se skřivil jedovatým úsměškem. ‚Já tohle nechápu ‚ spustil vesele a ýznamně. ‚Nadávat nesmím. Plivat taky nesmím. A od vás slyším jen :‘hlupák, hlupák‘. Jak je vidět, jenom profesorům je dovoleno v RSFSR nadávat.‘

Profesor Preobraženskij zbrunátněl, a když si naléval další sklenici vody, rozbil ji. Napil se z jiné a pomyslil si: ještě trochu a začně mě poučovat, a bude mít pravdu. Nedokážu se ovládnout. ...“

• Z pokusného psa se pomalu začal stávat člověk. Velmi rychle se učil. Všechno co za svůj psi život slyšel, přečetl a viděl začal formovat do slov a občas v tom byl opravdu velký zmatek.

„...Když se vrátil, na zahvízdání vyběhl ze dveří pracovny podivný pex. Místy měl lysiny a místy mu dorůstala srst. Přiběhl jako cvičený cirkusový pe, na zadních nohou, pak se spustil na všechny čtyři a rozhlédl se. V čekárně zavládlo hrobové ticho, husté jako želé. Obludný pes se šarlatovým šrámem na čele se znovu vztyčil na zadní a s úsměvem se posadil do křesla. Vtom se druhý milicionář rozmáchlee pokřižoval, ucouvl a přitom šlápl Zině na obě nohy. Muž v černém s ústy dokořán, vykoktal: ‚Dovolte, jak to? Pracoval v oddělení očisty...‘...“

• Poté co pes ála Bobikov profesorovi řádně zavařil a poštval na něj bezmála celé město ruply nervy i profesorovi. Rozhodl se riskovat druhou operaci a později se ukázalo, že to bylo v pravý čas.

„...Měl jsem obrovskou kliku, uvažoval a oči se mu klížily, to se prostě nedá vylíčit. Už jsem se ve zdejším kvartýru zabydlel. Jsem koneckonců přesvědčenej, že s mým původem to není v pořádku...“

• Pes přemítal o čistě psích věcech, ani ho nenapadlo co se s ním dělo. Měl zpátky své psí smysly a duši...

Polovina je psaná vnitřními monology psa na ulici. Jeho vnitřní pocity když se s profesorem setkává poprvé a jsou v jemném kontrastu s krátkým monologem psí duše po druhé operaci.

Kniha je z doby proletariátu v Rusku a děj se odehrává v Moskvě. Je tu naznačeno jaké pravomoce má bytové družstvo a čím disponuje.

BULGAKOV, Michail. Psí srdce. [s.l.] : [s.n.], 1990. 104 s. ISBN 80-7022-019-8.