biocelt

Srncova pouť

Polem se vine jako hnědý had, 

září v čisté bílé 

tudy prošel nějaký srnec, snad 

když sledoval laně spanilé.

Nechal za sebou šlépěj ve sněhu 

sníh ji za tu chvilku zasypal 

aby diskrétně zametl srncovu něhu 

s jakou se překotně za laněmi hnal.

Hrdost straky

Černá pírka straky 

září na zasněženém poli 

snaží se zakrýt bílými fleky 

mají ale také svou roli.

Straka se vzápětí narovnala, 

vědomá si své krásy a jedinečnosti 

černá pírka si zobákem načechrala, 

aby udělala zadost věčnosti.

Letošní zima

Obklopila mě bílá mlha, 

červená mi nos i tváře, 

a do očí mi stéká roztátá nádhera.

Snaží se mě zasněžit, 

padá mi do vlasů 

pomalu roztává

Šlehá mě do tváří 

a šeptá mi sladkou novinu

Novinu o letošní zimě, 

že bude bílá a krásná, 

přesně taková, jaká má být, 

 obavy o sněhu hned spadly ze mě.

Vánicové bláznění

Vzdušný vír mocnou rukou 

pročechrává vlasy plné vloček.

Mé kroky víří lehké pápěří.

Vznáším se bílou vánicí 

a nechám vítr aby mě šlehal do tváří.

Létají zmateně, 

jakoby beze smyslu.

Jsme trochu podobní, vzdáleně, 

hrají pro potěchu diváka smyslů.

Představení se mi líbilo, 

v duchu bouřlivě tleskám

Slunce v tu chvíli očka zavřelo, 

až otevře je nečekám.

Bezhlavě se rozbíhám do šera vánice,

otevřela náruč a objala mě celou.

Nechala mě, pošetilého bláznivce 

toulat se bělobou vlhkou.

Vločky ulpívají na trávě, 

tvoří zelenobílé vlny

Padají jako chumáče radosti 

bláznivě se usmívám vstříc vánici.

Zasněžení mudrci

Stromy pookřejí bílou peřinou, 

dosud zuhlí mrazem 

protáhnout ruce, rozhýbají prsty, 

protřou si očí

a moudře si poohlíží bílou krajinu.