biocelt

Šumavské scény

Kopečky okolo, 

obklopují mojí krajinu, 

vítr si pohrává v korunách, 

i o mě se otřel, 

sviští v korunách smrčků, 

větve nad mou hlavou 

sebou nechávají zmítat, 

kývají se sem a tam

dávají mi své poselství, 

říkají, že jsou tu se mnou, 

že mi rozumí a vedou mě, 

abych našla cestu, 

skrz mraky a za sluncem.

Devítiprstý mrak, 

nám letí nad hlavami, 

koukám na něj 

skrz smrčkovy větve, 

učí mě jak ho pozorovat.

Učí mě, jak vidět skrz, 

nenechat se zmást 

přetvářkou, klamem a lží.

Vidím, co jsem dosud neviděla, 

bylo mi to skryté.

Úkolem malého smrčku, 

který mi poskytl stín, 

bylo, mi naznačit cestu, 

kterou bych se mohla vydat.

Děkuji mu za to....

Příběhy stromů I.

Buk narostl jak měl,

k sezení v koruně mě pozval.

Ze svých rukou žebřík, 

pro potěchu nohou udělal.

Jako prapředek lidský, 

lezu s nadšením do koruny 

pohodlně se usadím 

do předem připraveného sedátka.

Zrálo léta ke své dokonalosti, 

pro potěchu poutníků a kolemjdoucích 

co dočasně znaveni svou poutí se cítí.

Nejsem znavena poutí svou, 

usedám jen pro potěchu duše 

a aby se necítil sám 

stojící vedle kamenné hradby 

a vykáceného paloučku.

Vedle něho trůní menší, 

sice starší bratr.

Není sám, bývalo jich však víc.

Tulím se ke kmeni, 

má v sobě nevyčerpatelnou energii.

Ruce nahmatají bolístku!

Nějaký poutník nebyl 

s jeho pohostinností velkorysou 

naprosto spokojen.

Vyryl mu do kmene značku 

bezmocný kmen, 

nahradil mu hračku.

Při vzpomínce cítím, 

z kmene záchvěv smutku.

Smutné pokývání hlavou, 

nad nespravedlností ohavnou.

Jeliman nějaký, 

svůj podpis na kmen hladký 

bezpodmínečně musel vyrýt.

Už léta bolístku starou 

buk svými silami léčí, 

stále je však patrná.

Žasnu nad krutostí jelimanů: 

„hleďte všichni, 

kam já, pán světa vylezl...“

Utěšuji dávnou zlost a smutek 

zadumaně hledím do kraje 

v komfortním křesle 

vychutnávám krásnou vyhlídku...

Prameniště rašelin

Drobné vlnky, 

rozverně letí hladinou, 

voda myslící na svůj zdroj, 

domovskou rašelinu.

Průzračná, milá hnědost.

Příroda vodního živlu, 

nenechává nikoho na pochybách, 

že se dostal na správné místo

Vychutnává romantiku vody.

Motýlí křídla slunce

Odlesky slunce, 

míhají se na motýlích křídlech.

Kam asi letí, 

usedá na kopretinu.

Zmožen vedrem 

poledním slunce žárem.

Nedivím se, taky mám dost.

Motýl jakoby vycítil mé myšlenky, 

letí ke mě do stínu.

Nejdřív nesměle poposedá, 

pak se osmělí 

a zcela bez okolků 

usedá na mou nohu.

Uklidněně rozevírá křídla, 

pořád sálá teplem, 

zářící barvy se mi blyští do obličeje.

Nepřivírám oči, 

doširoka otevřenými smysly 

vnímám tu nádheru.

V odpověď mě křídly, 

milý společník, 

ovívá jako na souhlas.

Zpříjemnil mi parný den :)