biocelt

Rozložím moudrosti na polštář,

kouknu co mi přichystal snář, 

zavřu oči do krajiny zapomnění, 

oddávám se cele snění.

Snář přeci jen se vytasil s překvapením, 

 obdařil mě láskyplným sněním,

ponořím se do nádherného světa, 

na tenhle okamžik, čekala bych léta.

Leželi pod širým nebem, jen tak na trávě,   


byla vlahá noc léta, 

on a ona na trávě štěstí.

Ruku v ruce, ona hlavu na jeho rameni  

dívali se společně hvězdám do očí.

Nesmírně něžně jí prohrábl vlasy 

a ona tiše zašeptala:

„Zařiď, aby tahle chvíle trvala navždy“

Stejně jako já podlehla kouzlu okamžiku, 

důvod je prostý, 

jsem to já,

tou dívkou ztracenou v romantických představách.....

 a to ráno....

Lechtá mě v nose, v očích, 

rozlepuje ospalá víčka, 

nepodlehnout jeho volání byl by rána hřích,

pod jeho doteky červenají nocí bledá líčka.

Neodpustitelné neposlechnout jeho volání, 

když tak něžně se nad postelí naklání.

Otvírám víčka s těžkou oponou, 

omámená sluncem čekajícím za oknem.