biocelt

Pálilo ho slunce do zátylku. Nebylo to nepříjemné ! Pracující hlavičky a hrábě, je to tak jak myslí.Přehrabování sena ho naplňuje přírodním klidem ze kterého může nerušeně vyplouvat na katamaránu myšlenek. Kam ho zrovna zavane vítr pomyšlení....
Vítr ze strání probírá  velkou rukou suchou trávu. Bere jej z vidlice hrábí.. Trošku laškuje s mozoly pracantů. Škodolibě jim strhává slamáky a se svištěním letí dál. Zahučí do koruny lípy.Tam je v bezpečí. Z výšky kouká na špendlíkové hlavičky honící své slamáky. Škodolibě se kření, věda, že špendlíkové hlavičky  si rády nechají zpravit chuť jeho bratrem letním vánkem.Je k nim mnohem něžnější...
Přehrabuje listí. Trocha podzimu v létě...
Katamarán myšlenek se vydává jiným směrem. Moře je obrovské, má čas se rozjet. Přehazuje suchou trávu... jako obláček letí modrá koule k obloze. Zatajil dech. Provázek jistidlo. Malý chlapec s havraními vlasy. Hnědé oči. Vnímá každý detail. Nečekal to...Klidně přehrabuje suchou trávu...už nepálí, ani trochu. Zapadá za obzor přemýšlet o jiných světech. Jiných myslí k němu upínajících své naděje, sny a touhy. Je to on koho každý vzývá a kdo je jeho přízně pln, necítí smutek či žal. Odraz pomeranče s citronovou příměsí se zrcadlí v mozolech hledících do očí slamáků. jsou šťastni. Jejich úsilí je odměněno barvou uklidnění, která mění rozbouřené vody nevhodné pro přistání katamaránu na klidnou vodu s četnými zátokami kam se mohou v bezpečí schovat...nechce se mu přistát...spouští nohy do oceánu...
Jedna kulička vedle druhé. Samy, ale přece spojené v jeden celek. Každá nese své vlastní bohatství rozplývající se na chuťových pohárcích s neočekávatelnou grácií. V mnohém jedinečné. Onen den, kdy ochutnal poprvé. Změnil mu život. Zamiloval si ten pocit slunných dní i spousty vláhy uvězněné v jedné kuličce. Nemohl odolat. Roste pomalu jako jeho svět. Svýma rukama si ho vytváří. Těmi co přehrabuje seno, listí, život...stejnými hýčká prosluněné hrozny labužníků....stejnými objímá svou lásku.....pořád jedny a ty samé ruce plné mozolů. Umějí být hodné jako paprsky zlátnoucího slunce. Prosvítí den svým milým....
Voda sládne a tmavne v zapadajícím klidném světle. Je čas jít. Vydat se na jinou pouť odlišnou od té předchozí.
Bere do ruky unavené hrábě a konejšívým hlasem s nimi rozebírá své plány na lepší život. Lepší? Má vše co kdy chtěl. Může vychutnávat krásy světa plnými doušky. To je ten pravý dar. Umět se radovat i když zdánlivě není důvod. Vypráví, na oko neživé hmotě v jeho mozolnatých něžných rukách, o životě a krásách světa. Je krásné být na světě a mít důvod vážit si sám sebe. Mimoděk vnímá jemné šplouchání vody na stěny  katamaránu a blíží se ke snům....On na něj už čeká. Na noční pouť po uklidněném moři jitřeném jen tahy luny...je klid...