biocelt

Rozfoukané mraky formují Shambalu, 

rozechvěle vystupuje z šediva, 

dávám si pomalu ruce za hlavu, 

dostat tam svou duši zaživa.

Zdánlivě sedím ve vlaku, 

kdo sedí naproti by odpřísáhl, 

uvolnila jsem mysl z hlavy tlaku,

kolemjdoucí vítr mi ji z hlavy povytáhl.

Na obzoru hejno ptáků, 

letí pryč do modravých dálek, 

mě nezabrání ani tisíc vlaků, 

letět s nimi od strachů a válek.

Na jejich přízračná křídla, 

dopadá sluneční záře, 

moje tvář se v odrazu zhlídla, 

spojení s tělem mysl si páře.

Jen ta ruka píšící, 

zůstává s myslí spojena 

a uši slunce slyšící 

mysl krásou letu opojena.

Dírou v mracích vyletěl z trápení světa, 

nechala é tělo tupě zírat, 

v těle zůstala jen holá věta, 

s jakou bude mysl zpátky vítat.

Jedna holá a povrchní věta, 

nestačí na z vlaku vystoupení, 

neslyšela výkřiky světa, 

zpraví to jen mysli navrácení.