biocelt

Rozvrzané lehátko, její myšlenky utíkají spolu s vlnami rozbíhajícími se do stran. Jako od kapky na hladině se rozbíhají pravidelná, jakoby odnikud. Zamyšleně je sleduje. Za kopcem je vidět zlatavo oranžovou zář. Končí den a světla rychle ubývá. Měla by jít. Budou se po ní shánět. Nevadí jí to. Má jiné starosti a neví. Tápe. Bere do roztřesených rukou písek. Proklouzává jako čas mezi jejími štíhlými prsty. Nechává po sobě sotva viditelnou prachovou stopu. Jak je snadné nechat ho proklouznout. Lehké nechat utéct.....zmateně se staví na nohy, jako korouhvička ve větru se otáčí dokola, zmatená zase usedá, tentokrát do písku vedle starého rozvrzaného lehátka. Zbylo tu po výletníkovi, který tak spěchal, že mu byl lhostejný osud lehátka, které bez mrknutí oka, bez jediného protestu, dlouhá léta nosilo těžká spocená těla. Na to se ho ale nikdo neptá, nikoho nezajímá co si myslí osudem zanedbané lehátko. Snad odpustí světu tu potupu........dívka se v zamyšlení obrací na jiskřící hladinu. Hvězdy se jako drahokamy mihotavě rozněcují na obloze. Jsou jako drobná očka hravých dětí chtivých vlídného slova a pohlazení. Kdo tvrdí že jsou chladné, bláhový a slepý. Jsou horké jako láska. Mají v sobě stejné pohnutky. Jejich rozžhavené jádro pulzuje skrytou energií citu. Pohlcují dívku do svého světa. Víří po obloze, nevidí přítomnost, minulost...jen budoucnost a všechno se slévá. Drobné tečky se točí jako v kaleidoskopu a vytváří harmonii světů. Dívka není zmatená. Rozumí. Drahokamy se jen moudře zatřpytí a špitají jí do ouška svoje radosti a moudra. Zcela bez dechu s rozšířenými zorničkami poslouchá. Všechny smysly ostré jako nabroušený nůž. Dávají jí svou odvahu a lásku. Vděčností se zalyká a roztržitě v rukou žmoulá oblázek. Vyhladila v něm nevědomky obrazec. Spletenec osudu. Ta malá dívka se stala vyvolencem hvězd, drahokamů s moudrostí milionů let. Čekaly na ni. Na každého kdo je ochoten poslouchat čekají na obloze, na velkém černém tmavě modrém plátně. Čekají až je někdo svou nevinností osloví a požádá o radu. Dívka s myslí plnou moudrosti a prožitých citů se vrací k moři. Hledí na odlesky třpytu moudrých na hladině nekonečného. On také ví. Má své moudrosti. Nechává je však pro ni na další den. Až zase ho přijde navštívit ve své čistotě úmyslu. Ví že přijde. Ona to také ví. Neví ale cítí. Osud také. Ten jí to zapředl do vlasů jako stříbrnou nitku. “vrať se má milá“ šeptá jí do vlasů. Rozněžněle kývne a odchází do země spánků a fantazie...