biocelt

Proč odlétá na babím létě 

směr zapadající slunce, 

vždyť se se mnou shod na jedný větě, 

když hledala jsem v trávě pulce.

Zeptal se mě proč hledám štěstí, 

tvářil se přitom nevinně, 

já stála u louže na rozcestí, 

zhlížela jsem na sebe v hladině.

Jednoduchá otázka, ale co odpověď?

Jeden by myslel  že nestačí milion vět, 

je však prostá on to ví, 

každému bez váhání napoví.

Váhala jsem co mu říct, 

koukala jsem se do očí svojí duše, 

začalo mi do bot týct, 

všechny slova zněly mi hluše.

Babí léto, ty to víš, 

víš že žít je štěstí, 

máš to v hlavě i když spíš, 

nemusíš hloubat na rozcestí.

Jak jsem řekla tuhle větu, 

on se na tykadle obrátil, 

chtělo se mi křičet ji světu, 

jen směr slunce na pavučině odplachtil.