biocelt

Večer u moře

Cikáda křičí svou řeč do nočního večera, 

stejně jako její příbuzné, 

probouzející se za šera, 

tóny vášní, jakoby krákavé, 

chrčí a cvrkají do noci.

Do toho šumí příboj, 

jemně se rozbíhá proti oblázkům, 

věčný větru, vody boj, 

přidá se k idylkám obrázkům.

Světla města se zrcadlí na hladině, 

co si asi myslí ryby na dně, 

zase ti lidé roztahovační, 

po každém kousku země lační, 

diskotéky a hlučné zábavy, 

hází svou jemnost za hlavy.

Nemůžem vyčítat rybám, 

vracet se k lidským chybám, 

popravdě asi je dost chápu, 

občas v tom světě tápu, 

zrovna dnes stranou hluku,  

podávám rybám svou ruku.

U moře osvětleného městy, 

hledím vzhůru na hvězdy.

Realita, nebo sen??

Ležím v posteli, 

počítám hvězdy na nebi,

nebo jsou v mé mysli?

Nevím, asi to tak bude, 

realita se snem se mísí, 

žádného však neubude.

Trochu toho, tamtoho kousek, 

pak k ideálu nechybí ani fousek.

Štěstím a optimismem 

prodchnutý celý svět, 

jako liliový květ, 

procházím realita-snem.

Óda na opuncii

Sladká odměna, 

v roušku ostnů oděna.

Kdo odvahu velkou v sobě pěstuje, 

nechť nějakou lest na opuncii ukuje.

Ona zákeřně, s ostny v pozoru, 

čeká jen na pevnou oporu, 

kam své trny zabodnout, 

plody své nedovolí utrhnout.

Žabky na hladině moře

Svou myšlenku posílám na kamínku, 

rychle opouští mou ruku, 

vysílám ho vstříc vlnám, 

předat mou myšlenku, 

mé štěstí široširému oceánu.

Letí vzduchem až narazí na první vlnu, 

odrazí se....znova a zase,  

pak klesne vyčerpaně do vody, 

udělá mu mokré lože, 

potom se nad ním uzavře.

Můj posel byl úspěšný.

Mé štěstí si předávají molekuly vody.

Byl to záměr a cíl, 

zdařilo se, jsem ještě šťastnější, 

a připravuji se na házení dalšího posla štěstí.

Sluneční voda

Odlesky kovu, vody, 

oči těkají zběsile, 

dělí pozornost mezi body, 

co jich na vodě běhá tisíce.

Písky času

Písek je jako čas, 

máte pocit, že ho držíte pevně v rukou, 

a za chvíli zjistíte, 

že v ruce nezbylo nic.

Jemný se vysypal, 

neviditelnými škvírami v nás, 

stejně jak proudy času tekou, 

nitky času osud si plete.

Snahy marné, na nic.

Kdo o pokoru času by stál, 

sám by svým otrokem se udělal.

Tanec na dně

Jako ryba pluji po dně, 

cítím vodu kolem těla, 

její žár i její něha, 

proudí nezadržitelně do mě.

Vlastně já se ani nebráním, 

žádné zlo v tom není, vím, 

proudí skrze mě velikost oceánu, 

v množství emocí tonu, 

snažím se nadechnout, 

proud mi pomáhá.

Hlavně se nenech strhnout, 

odvahu mi dodává.

Emocí je na mě moc,

pomalu uzavírám kohout, 

a hned přestávám tonout.

Když padla na oceán noc, 

já měla v duši klid, 

na smysly padla vlhká mlha, 

tak by to mělo po dni být.