biocelt

Les šumí jako jarní potůček, ševelení větru v korunách stromů - jiným světem procházet. Pohlížet na les očima zvířat. Tu hop na větvičku, tu na druhou...počkat ...krátká přestávka...to les a stromy v něm, vyprávějící si své životní příběhy. I v lese je odvěký strach - sekera, ohěň, lidi, bolest, lidi...hromotlukové se strašnými nástroji...les podrážděně zašuměl a stromy spojují dohromady nitky odvěkých rodů...nedovolí vetřelci zaútočit...
Lesem, náhle tak tajemným, stromy k sobě přitisknuté, že by ani myš neproklouzla. Malé děvčátko si žačalo prozpěvovat dávnou říkanku:
Příteli můj odvěký,
domoove nám vzdálený.
Kdo věčné útočiště,
ve své duši nalézt nemůže,
až z kůže vylétnout chce se mu
tu měl by si vzpomenout ještě
na to útočiště dávné.
Skrytý mezi přáteli,
co jiným, to od nich čekej,
nemá cenu skrývat se v posteli,
pak už se jen tichých stínů lekej.
Kdo však pravidly ze srdce se řídí,
toho přítel les jen tak neošidí.
Tu les maou cestičku vytvořil a do jeho hlubokého uklidňujícího ticha se pohroužila malá dívenka s písnočkou na rtech...