biocelt

Běžela bych až na obzor, 

větrem nechat si cuchat hřívu, 

skorem letět, 

kopyty už se nedotýkám země.

Se mnou běží pár dalších koní, 

jako nespoutaní, divocí poutníci 

řítíme se plání za zapadajícím sluncem.

Srst přátel i ta moje se leskne potem, 

potem z radosti a potěšení.

Rychlost a volná divokost, 

jásám, nejdřív v duši, poté i nahlas.

Nenechám se chytit, 

běžím s větrem o závod.

Je pomalejší než my, a jen si pohrává s máčkami, 

které se nám válí pod nohama.

Vítr sviští mezi nastraženýma ušima, 

šeptá mi příběhy z jiskrných dálek.

Poslouchám se zatajeným dechem 

dobíhám na obzor celá splavená 

s úsměvem v duši a pocitem volnosti.

Nenechám se spoutat lněnými provazy, 

pověsit ty lovce divokých koní 

kteří násilím krotí svobodné duše 

běhající na širých planinách.