biocelt

Den třetí

 Dnes jsme si těch dvacet kilometrů do Modravy, které známe už dostatečně dobře, přiblížili autem. Pak jsme vyrazili na kolech k pramenům Vltavy. Cestou jsme se dozvěděli mnoho zajímavých věcí. Bylo celkem jasné, že místní pohraniční pásmo bylo rájem pašeráků, jinak řečeno že v lesích se dalo lépe schovat. Pašovali se homole cukru, sůl, káva, mouka a nejvíce asi šňupací tabák. Po 2. světové válce se Modravsko vylidnilo a postupně bylo pašeráctví naprosto odříznuto, jelikož vznikly pohraniční pásy vykáceného lesa. Existovaly zde pásy ostnatých drátů, hlásky a spousta ošklivých věcí vespolek. Prostě něco jako klec. To je naštěstí ale minulostí a my se mohli nerušeně vydat na cestu. Jeli jsme nečekaně pořád do kopce. To se dalo čekat, když jeden jede k Pramenům nějaké řeky si pište, že to bude nahoru :-D. Dorazili jsme na vysokánský kopec, odkud byla náádherná vyhlídka na bavorskou stranu Šumavy. Pražilo sluníčko a nebylo se kam schovat. Tak nakonec jsme skončili pod nejbližším vývratem. Nic jiného než vývraty okolo nebylo. Nějaká vichřice...asi Kyrill. Koukali jsme do kraje. Hranice byly opravdu dobře znatelné. Na německé straně stály stromy jako holí svědci kůrovcové kalamity, zatímco na české straně to bylo pečlivě a úzkostlivě vypíglované. Asi vás napadá, že naše práce byla zbytečná....no nebudeme to radši rozebírat, každopádně je faktem, že bavorská část Šumavy je mnohem cennější co se týče původního prostředí než naše. Prostě si řekli, že si příroda poradí sama a uvede vše do pořádku. Taky že ano, ale z lidského měřítka je to neúnosně dlouho, tudíž neuvidí naše generace výsledky. To ale nevadí, přírodě to prospěje, tak není co řešit :)

 Cestou jsme narazili na pár mokřadů. Dozvěděli jsme se, že existuje tzv. Ramsarská konvence o mokřadech z roku 1974 podepsaná v Iránu. My jsme se připojili až roku 1990. Na Šumavě jsou mokřady opravdu krásné a zachovalé.

 Pak nám nezbylo než sjet dolů z onoho krásného kopce k pramenům Vltavy. Zde bylo ohromné množství turistů i s kočárky. Pramen byla vlastně malá studánka z níž vytékal pramen. Lidé z něj normálně pili. To by nebylo nic zvláštního, my jsme pili skoro ze všech horských pramenů co jsme potkali cestou. Tady byl ale drobný háček. Jak se ujala tradice házet peníze do kašen pro štěstí i tady pár chytráků hodilo peníze, čili lidé o pár metrů níže vlastně pili čistý výluh z peněz.....fuj....no tak jsme si tohle nechali ujít a rychle jsme prchali pryč z toho reje mrňat co se vám pletou pod kola. Na jedné infotabuli se zmínili o tendencích dnešní turistiky. Bylo to výstižné. Psali, že životní tempo se zrychluje a lidé z měst vyrážejí za přírodou. Charakter cestování se ale mění, nejenže máme jiné dopravní prostředky, trend velí zvládnout co nejvíce zážitků v co nejkratší době. Nástupní místa se přiblížila cenným oblastem a to ohrožuje mnohé živočichy citlivé na přítomnost člověka, kteří potřebují ticho, kterého moderní člověk není téměř schopen. Konkrétně trpí tetřev hlušec, dosti vzácný pták.  Mělo by se prý dbát na upřednostnění pěšího poutníka, turisty než jiných prostředků turistiky.

 Na Šumavě jak známo roste jedinečné dřevo zvané rezonanční ze kterého se vyrábí housle prvotřídní kvality. O přesných parametrech se zmíním později. V celém areálu se vyskytují různé druhy plazů, jak jsem již psala, potkala jsem slepýše, ale ještě předtím se mi do cesty připletla malá zmije. Koukala na mě chvíli a pak jsem ji naštěstí začala nudit :-D

 Od pramenů Vltavy jsme se vydali zpět přes onen krásný kopec a po krátké siestě pod vývratem jsme pokračovali do osady Březník, kde sídlil Karel Klostermann, básník Šumavy. Jeho texty na mě působí syrově a dokáže krásně vystihnou realitu aniž by něco zlehčoval ani dramatizoval. Byl to muž na správném místě. V místním hostinci byla v podkroví výstava věnovaná tomuto jedinečnému člověku, tak jsme tam samozřejmě nemohli chybět. Pak jsme prošli kousek zážitkové cesty po obnově horské smrčiny v pralese a vydali jsme se zpět do Modravy. Tento den mi tachometr ukázal 32km.