biocelt

Den první

 Skoro každého by napadlo, že první den, alias chvíle po příjezdu stráví vybalováním , zabydlováním či krátkou procházkou po okolí. Chyba lávky. My musíme vždy něco extra. Hned po příjezdu konkrétně v časných odpoledních hodinách v sobotu, jsme ihned sundali kola z auta a vyrazili na průzkum. V okolí Srní, kde jsme byli ubytovaní, se nachází významná architektonická památka Vchynicko- Tetovský plavební kanál. Sloužil k plavení dřeva. Takové plavení dřeva je velká věda. K tomu se ale dostanu později. Po celé délce kanálu jsou malebné kamenné můstky ( nedávno rekonstruované cca v roce 1997 ale to nechme stranou) které byly stavěné převážně ze žuly. Takový mostek není jednoduché vyrobit tak, aby nespadl hned při první příležitosti. Na spoustě informačních tabulí okolo kanálu jsme se dozvěděli v čem je zakopaný pes. Čili, všechno závisí na kameni uprostřed tzv. klenáku, který vlastně celý most drží bez něj by okamžitě spadl. Pokud opakuji vám již dávno známé fakty, tak to prosím omluvte :).

 Okolo Vchynicko- Tetovského kanálu je opravdu pěkná vycházkoidní trasa jen tak po rovince a nic víc...cestou jsme narazili na odbočku po modré na Tříjezerní slať. Znělo to krásně, času moře, tak jsme se tam vydali. Čekal nás obrovitánský kopec. Byla to docela síla, ale po vyšlapání jsme byli odměněni krásným rašeliništěm. Mnoho tabulí nás poučilo o místní flóře a fauně. Například se tam vyskytuje nečekaně rašeliník (sphagnum), klikva bahenní (osyccocus palustris) – pozor nesplést plody s borůvkou!!!, rosnatka okrouhlolistá (drosera rotundifolia), škoda že se nám nepodařilo vidět rosnatku anglickou, ale někde byla i na fotce :) pak dále kyhanka sivolistá (andromeda polifolia) – latinský název je obzvlášť poetický a samozřejmě nemohla chybět ani borovice/kleč rašelinná (pinus x pseudopumilio). Prostě samé glaciální relikty :-D. Pokud se do těchto končit někdy dostanete, tak tenhle kopec stojí za tu námahu.

Den druhý

 Ráno jsme vstali ještě čile ( relativně ) a vydali jsme se na Poledník. Rozhlednu, odkud je vidět do daleka. Jeli jsme první část cesty okolo onoho plavebního kanálu a po chvilce jsme zahnuli po žluté opět strmě do kopce. Kdo si pamatuje sobotu minulý týden nemusím ani podotýkat, že bylo vedro k padnutí. Hned od rána. Cestou po krásných lesních cestičkách pravé romantické Šumavy jsme potkali slepýše, zcela obvyklý obyvatel. Na jednom obzvlášť krásném místě jsme si dali svačinu a vychutnávali jsme si romantiku místa samotného. Bylo to na místě bývalých osad, které zde po sobě zanechali trochu netypické dřeviny jako třešně a jiné ovocňáky. V jejich stínu se krásně sedělo :). Pak nám nezbývalo než jet dál. Další stoupání a další a další....další kýble potu, další a další....až jsme narazili na onu rozhlednu. Byli jsme zpocení docela slušně, vždyť bylo okolo třiceti a my v poledních hodinách šlapali po sluníčku nahoru. Ale zvládli jsme to. Byla opravdu kráásná vyhlídka. Po takové námaze jsem dostala ohromnou chuť na zmrzlinu. Zapadla jsme do místního obchůdku a ptám se typickou větou na zmrzlinu...skupinka mladých lidí, kteří měli obchůdek na starosti se ke mě v jednu jedinou chvíli, všichni pochopitelně naráz, otočili. Bylo to trochu pofidérní koukat na jejich obličeje v nastalém tichu. Něco tady nehraje, mi blesklo hlavou. Odpověď na nevyřčené přišla záhy. Jeden mladík co měl zrovna „službu“ poněkud zdráhavě odpověděl: „ No, víte...ehm....ona tu není elektřina...“ HUH, tak to bych neřekla. Bylo to ale dost nasnadě, jelikož šlo o bývalou strážní rádiovou stanici. Kvůli utajení žádná elektřina. Nad slunce jasné, jenom mě to nedošlo...malé faux pas.....

 Vynadívali jsme se na vyhlídku do kraje a pokračovali jsme, nyní už dolů z kopce, na další destinaci. Tou byl vrch Oblík. Další vyhlídkové místo. Na vrcholku jsou krásně kameny a dokonalé malé smrčky poskytující stín. Tam jsme si dali siestu. Měla jsem co dělat abych v takové idylce neusnula, ale zadařilo se, tak jsem aspoň napsala pár básniček :) časem dodám...pak jsme se vydali zpět. Jeli jsme velmi rychle z kopce a bylo to bájo až na vědomí, že nahoru se jde zhruba hodinu a dolů to trvá pět minut. Cestou jsme vlastně kopírovali tok Roklanského potoka, který teče do Modravy, kam jsme měli také namířeno, odkud teče i do Vydry. V Roklanském potoce bylo dříve i dost pstruhů a lososů, ale z důvodu výstavby přehrad pro plavení dřeva byly jejich tahy proti proudu potoka, říčky přerušeny. Tak nyní je zde ve vodě jen hodně nízká druhová rozmanitost. V tomto potoce jsme si svlažili unavené nohy aby byly fit na dalších dvacet kilometrů do Srní. Bylo tam krásně při odpoledním sluníčku zcela apohádkově.

 Naše cesta dál pokračovala okolo Hradlového mostu Rechle. Je postaven na Vydře kousek za Modravou směrem na Srní. Sloužil k zastavení plaveného dřeva a jeho převedení do plavebního kanálu. Právě tady začíná Vchynicko Tetovský kanál. Je vlastně štěstí pro nás, že vznikl. Původně se uvažovalo o zregulování Vydry, o odstranění kamenů a vydinamitování koryta. To by byla strašná ztráta nádherných zákoutí, které Vydra vytváří. Bylo to ale naštěstí moc finančně náročné, tak se nám Vydra dochovala. Teď trocha plavení dřeva. V létě se dřevo pokácelo a přes celé léto a podzim vysychalo na lukách a v lese. Poté se v zimě na saních přepravilo ke kanálu aby mohlo být po vodě dopraveno až na místo určení. Dřevo muselo vyschnout aby se lépe vznášelo na vodě resp. „plavalo“. Po kanálu se ale polena pouštěla pochopitelně až na jaře. Okolo kanálu stálo mnoho mužů, kteří měli dluohé klacky na směrování klád plujících po vodě. Bylo to nezbyté, protože jinak by se každou chvíli někde vytvořila zácpa.

 Večer jsme měli docela dost z toho horka. Můj tachometr mi sdělil, že jsme tento den ujeli přes 40 km.