biocelt

 Po nalodění se nás čekala dlouhá cesta přes Rakousko. Zastavili jsme se v Linzi na drobnou prohlídku. Bylo vcelku obstojně :) Rakouské Alpy se staly naším místem přenocování. Náš skvělý autobus se přestavil na lůžkový a vesele se jelo dál. Někteří se vyspali a někteří nikoliv, jelikož většinu času v podstatě viseli nad propastí mezi sedadly. Tento fakt opravdu nikomu na klidu nepřidá. Každopádně nakonec spadl jenom jeden člen celé výpravy (jestli vás zajímá jak se jmenoval, tak se mě na to neptejte, jelikož opravdu nemám tušení) a ten to přežil ve zdraví, jen s několika nadávkami.

1.den

 
Po krušné noci v autobuse jsme zdárně dorazili do Florencie, naší první zastávky. V plánu bylo zde strávit celý den. Autobus nás vylodil u centrálního nádraží. V rámci rychlého přesunu ke Galerii Uffizi jsme takřka prolétli okolo radnice na náměstí Vecchio. Příchod ke galerii Uffizi znamenal pro naprostou většinu hrozný šok. Naše skupina se postavila do dlouhé fronty za desítkami předchozích skupinek od Japonců až po Poláky. Nebudu zapírat, že i mě polil studený pot při představě následujících hodin strávených stání v hloupé frontě, ale nedalo se nic jiného dělat. Skupina měla v plánu toto, čili nebylo jiných variant. S kamarádkou slečnou K. jsme si krátily čas psaním básniček. Často jsme se nechaly inspirovat právě oním davem. ...

Hlava za hlavou,

Jak tupé stádo cestou jdou.

stojí pak v dlouhé, tupé lajně,

koukajíc po kolemjdoucích tajně.

Tak chtivě, tak nějak překvapeně,

jak čerstvě narozený štěně.

Proč chtějí tak rychle být už pryč,

když tady najdou chtěný kýč?

Snad čekáním na kýč nasytili se,

ten pohled dál jejich srdce nesnese.

 
Po dvou a půl hodinách čekání jsme konečně přišli na řadu. Cestou jsme ještě stihli asi milionkrát vyfotit most ponte Vecchio, který opravdu stál za to a dělal nám společnost po většinu cesty frontou. Za námi se pochopitelně tvořily další štrůdly turistů. Galerie samotná byla opravdu pěkná, ale bohužel byla plná stejných motivů, čili se to neodborníkovi na umění jako jsem já začalo po čase slévat dohromady. Botticelliho Venuše mě dost překvapila svou velikostí, jelikož jsem ji čekala mnohem menší. Troufám si tvrdit, že šlo o největší obraz v celé Uffizi a každopádně asi nejcennější a nejznámější :). Už ve frontě se nám zrodil v hlavě plán na opuštění naší skupinky. Nakonec se nám to podařilo s  požehnáním vedení. Chtěly jsme se podívat na sochu Davida do Academie. Připravily jsme si mapu a vyrazily jsme, nezpozorovány davem, malými uličkami ke galerii. Šly jsme velmi rychle a před představou další podobné fronty nám vstávaly vlasy hrůzou. Takové čekání bychom už opravdu nestihly. Naše nejčernější obavy se bohužel vyplnily, tak jsme měly po Davidovi. Naštěstí na náměstí Vecchio stojí mnoho replik soch z galerie Academia. Mimo jiné i David. Tak jsme ho obdivovaly jen tam. Aby toho nebylo málo, počasí si začalo dělat vtípky. Pršelo jako z konve. Místo Davida jsme nakonec skončily s gelato (pro toho kdo neví, tak gelato je italsky zmrzlina) v ruce před Duomem a čekaly jsme na skupinku. Nakonec jsme byly odeslány na jiné místo srazu a to právě k onomu Davidovi na náměstí Vecchio. Po příchodu všech členů skupinky jsme se vydali přes středověký most Ponte Vecchio se stylovými krámky k paláci Pitiů, ke kterému patří pěkné zahrady Boboli. Zde se na nás dokonce na chvilku usmálo sluníčko, ale po chvilce usoudilo, že mu to za tu námahu nestojí a schovalo se zase za mraky. Poté se skupinka odebrala na náměstí S. Croche, kde jsme obdivovali další stavbu. Před oním architektonickým skvostem stojí socha „otce italského jazyka“ Dante Alighieriho, jehož sochy se po celé Itálii vyskytují v opravdu hojné míře. Nakonec jsme zamířili k Duomu, kde jsme už předtím se slečnou K. byly. Několik jedinců se vydalo na dobrodružnou cestu na kopuli Duomu a já samozřejmě nemohla chybět. Celých 864 schodů jsem vyšlapala nahoru a byla jsem odměněna dokonalým výhledem na celu Florencii. Opravdu to stálo za to. Poté jsme se už všichni odebrali do autobusu na cestu do penzionu.

 
2.den

Tento den nás čekala hned dvě města. Cestou jsme jeli okolo hor, ve kterých se nachází drobná vesnička Vinci, kde se narodil známý Leonardo da Vinci. Jako první jsme dorazili do Pisy. Každému se jistě vybaví šikmá věž. Ne zrovna každému se vybaví, že sice šikmá je, ale nahoře se zase vyrovnává, což zavání stavitelskými úmysly autora. Sama věž je velmi inspirativní, vždyť právě Galileo na ní zkoumal gravitaci. Nakonec jsme na věž nešli, protože 15 euro je opravdu mnoho. A to jenom za návštěvu věže. Prohlédli jsme si Battiserium a bylo to moc pěkné. Cestou jsme potkávali černošské prodejce různých cetek, jako například maskované figurky střílící po turistech a plazící se po zemi.

Další zastávkou bylo San Gimignano, kde jsme měli možnost obdivovat staré rodové věže. Na malém náměstíčku zde stojí krásná kašna, kde jsme si se slečnou K. i se slečnou J. daly oběd a napsaly další várku pohledů do rodné vlasti.

Další zastávkou byla Sienna, kde bylo nejzajímavější náměstí ve tvaru mušle. Zde se jednou za rok pořádají koňské závody Palio. Okolo náměstí se vysype cesta pískem a každá čtvrť v okolí má svého koně. Pro místní je to velkou událostí..

Večer jsme nocovali v penzionu v letovisku Rimini. Tak nějak celý den pršelo, což nám na náladě nepřidalo, ale jinak byl docela pěkný den :)

3.den

 
San Marino jakožto první a nejstarší nezávislý stát v Evropě pochází už ze 4. století. Počasí e nerozhodlo po ránu moc udobřit, tak nám znovu pršelo a chvílemi i lilo. Hlavní město San Marina se nachází na hoře Titáno ve výšce 750 m.n.m. tak jsme se nacházeli přímo v mraku. Čili jindy tak krásný výhled nám neustále kryly mraky a mlha. Přibližně v době oběda jsme zahučely se slečnou K. a J. do kavárny na dokonalé café. Při kafi jsme napsaly další várku pohledů a nic nám ke štěstí nechybělo. Při východu z kavárny jsme zjistily, že přímo na přání přestalo pršet, tak jsme se vesele potulovaly po mokrých uličkách a usmívaly se na první paprsky sluníčka pro tento den. Jelikož San Marino je nezávislý stát, musely jsme si koupit sanmarínské známky, ty italské ze San Marina neplatí.

Další zastávkou byla Ravenna. Nejznámnější památkou Raveny je bazilika S. Apollinare Nuovo, kterou jsme také navštívili. Ravenna se jen hemží památkami UNESCO, tak jsme si jich pár prohlédli. V Ravenně nás zaskočila obrovská bouřka a vydatný liják. Nakonec jsme se zdárně dočvachtali k autobusu a odjeli jsme znovu do Rimini.

 Večer se náramně vydařil a se slečnou K. jsme skončily v moři i v dnešním oblečení. Slečna J. se na nás jen ze břehu dívala a kochala se večerním mořem. Po dokonalé koupeli v moři ( mimochodem bylo dost studené, ale to nám nevadilo :) a ještě do toho pršelo :-D )jsme se slečnou K. a J. zaskočily na jedno večerní gelato. Byl to opravdu velmi pěkný večer.

4. den

Na pořádku dne byla hned tři města začalo se Bolognou, která se pyšní mnoha krásnými architektonickými památkami, jako například vyobrazení Řehoře XIII,  který se zasloužil o naší dnešní podobu kalendáře. Přímo na náměstí před jeho vyobrazením jsme si dali dokonalou svačinu a napsali další várku pohledů.

Naše další cesta vedla do Mantovy, kde se nachází pěkná rotunda a dóžecí palác, který patřil vládnoucí vrstvě ve městě. Krásná gotická okna jsou moc pěknou ozdobou dóžecího paláce.

Na pořadníku další zastávkou byla Verona, kde se snad každému vybaví příběh Romea a Julie od Shakespeara. Na náměstí okolo Arény, která patří spolu s Římským Koloseem k největším v Itálii, se nachází park stylově vyvedený ve tvaru srdce. Od Areny jsme putovali k hrobu Julie o jehož pravosti se pochybuje. Pak jsme pokračovali k domu Julie, kam se dostala kvůli nedostatku prostoru jen polovina naší skupinky a ještě ke všemu to doprovázely drobné zmatky. Samozřejmě, že na tomto domě se vyskytoval právě onen slavný balkon. Historikové tvrdí, že Shakespeare nikdy neopustil Anglii, ba jsou si tím zcela jisti. Tím pádem je docela obdivuhodné, jak se mu podařilo tolik vystihnout osudy dvou znepřátelených rodů, které opravdu existovaly. Návštěvu Verony jsme zakončili u gelatterie dobrou zmrzlinou. Cestou jsme minuli sochu Dante Alighieriho, jak nečekaně a také mně neznámého básníka Berto Barbaraniho. Socha byla opravdu pěkná, tak jsem se rozhodla, že si od něho něco přečtu :-D.

Na přespání jsme dorazili do letoviska Lido di Jesolo a udělali jsme svou obvyklou procházku po mořském pobřeží.

5. den

Tento den byl skoro výhradně určen návštěvě Benátek. Před Benátkami jsme se na chvilku zastavili v Padově na památkové rychlovce. Navštívili jsme kostel sv. Antonína s velkolepými kopulemi. Pak jsme měli drobnou přestávku na náměstí, kde byla osvěžující fontána s lavičkami. Toto byl první den, kdy se sluníčko rozhodlo nám pořádně dopřát.

Další zastávkou byly dlouho očekávané Benátky. Již předchozího dne jsme se slečnami K. aJ. vymyslely bojový plán, jak se zbavit zbytku skupinky a tak nějak se lidově řečeno trhnout. Nakonec jsme dostaly svolení nejvyššího vedení a nic nám nebránilo uskutečnit náš plán. Se skupinkou jsme se vylodili na velkém autobusovém stanovišti se spoustou dalších turistických autobusů. Se skupinkou jsme dorazily k San Maria dei Friari a začaly jsme se zvolna oddělovat. V samotném objektu jsme si musely počínat jako detektivové. Nikdo si našeho zmizení nesměl všimnout. Pak jsme si nechtěně zahrály stínohru se sloupem, ale nakonec jsme se zdárně našly a mohly jsme vyrazit do Benátek naspoutány skupinou. Naše žaludky jsme uslyšely křičet hlady hned po výstupu z kostela. Potřebu jíst jsme naplno pocítily až v jednom krámku s pohledy při cestě na ponte di Rialto. Slečna K. se rovnou prodavače zeptala, zda nezná nějakou blízkou pizzerii. Ochotně nám napsal na svou vizitku název náměstí kdesi blízko, máchl rukou někam doprava a my jsme vyrazily za pizzou. Nebylo to ovšem tak jednoduché, jak se zprvu zdálo. Prvního gondoliéra, kterého jsme potkaly jsme vyzpovídaly, kdeže se to náměstí nachází. Odpověděl, že musíme jít doprava, doleva, doprava, doleva a tam že to někde najdeme. Vyrazily jsme a po splnění jeho popisu, který jsme ještě zdvojnásobily, jsme se ocitly daleko od davů turistů na opuštěném mostě. Po prohlášení slečny K. „ ale on neřikal nic o mostě“ jsme si sedly bezradně na zábradlí a začaly jsme zkoumat naprosto nedostatečnou mapu. Nakonec jsme odchytly nebohého ukoptěného domorodce, který tahal přepravky přes kanál. Po našem dotazu na dané náměstí na nás chvíli zíral jak na exotickou zvěř a potom ukázal na ceduli nad našimi hlavami. Byly jsme na místě. Za rohem se nacházela ona dokonalá pizzerie. Ulehčeně jsme si sedly, načež přikvačila servírka se zuřivým volání „klóúst!“ (jinak closed). Tak tohle nevyšlo, vydaly jsme se hledat další podniky v okolí. Při hledání jsme zabočily do jedné z mnoha malých uliček a zaslechly jsme známé hlasy. Byla to naše skupinka. Tak jsme zcela jako jedno tělo se otočily na podpatku a prchly jsme jiným směrem. Další podnik, na který jsme narazily, byl také closed. Pomalu jsme propadaly panice a naše žaludky jakbysmet. Další pizzerii jsme vzaly přímým útokem otázkou : „are you open?“ naštěstí ano, tak jsme si daly dokonalou italskou pizzu a byla to naprostá idylka. Samozřejmě jsme poté začaly potřebovat toaletu, ale to bylo další benátské překvapení. Záchod sahající jen kousek nad kotníky, jinak konstruovaný jako normální WC. Po dokonalém obědě jsme se vydaly na Ponte di Rialto, kde se mi přihodila zajímavá věc. Stála jsme u zábradlí a fotila jsme nejznámější panorama benátek načež se vedle mě odehrála věc, která změnila život dvou lidí. Mladý Angličan požádal svou přítelkyni o ruku přímo vedle mě. Daná slečna mě pobavila prohlášením, když si její princ klekal, aby jí nabídl manželství: „ hlavně dávej pozor na holuby drahoušku!“. Pak jsme pokračovaly dál na piazza S. Marco, kde se nachází S. Marco, což je také velmi známou dominantou Benátek. Na tomto náměstí se nachází snad nejvíce holubů v celých Benátkách. Můžete zde dokonce koupit pro ně zrní. Po celém náměstí stáli lidé obsypaní holuby, kteří jim zobali z rukou. Jedna malá holčička si také koupila zrní a stála uprostřed náměstí, na ní holuby a ona vytrvale ječela. Jeden holub z ní byl jako pominutý a začal tancovat na její hlavě, to bylo na nebohou holčičku příliš a zvýšila svojí fistuli na takovou míru, že se rozléhala po celém náměstí. Pak jsme se přesunuly k mostu vzdechů, vedle kterého je dóžecí palác. Most vzdechů se jmenuje proto, že byl posledním mostem, který viděli odsouzenci na smrt před svým vývozem z Benátek. Krásně svítilo sluníčko a tak jsme se usadily u přístaviště gondol. Napsaly jsme poslední várku pohledů z Itálie a užívaly jsme si svobody a nevázanosti na skupině. Po napsání pohledů jsem cítila potřebu se svých kolegyň zeptat, kde je poštovní schránka a vybrala jsem si pro to pantomimický způsob. Nesetkalo se to s přílišným pochopením, což mě donutilo svou metodu vylepšovat a vylepšovat až nakonec byla pochopitelná. Nedaleko od nás seděl na kůlu vedle gondoly racek a byl velmi fotogenický. Slečna J. řekla aby se natočil z profilu a on to ochotně udělal. Pak jsme se začaly poohlížet po večeři. Vyrazily jsme hledat onu poštovní schránku a zamířily jsme zpátky přes piazza S. Marco. Cestou se vyskytla drobná komplikace. Začalo to hlasitým „H!“, které uniklo ze rtů slečny K. Já i slečna J. jsme se začali ohlížet směrem jejího pohledu a spatřily jsme...no trošku nám ztuhla krev v žilách...naší skupinku obklopující Velkého vůdce při výkladu. Nejdříve se naše končetiny nebyly schopny pohnout, ale nakonec se nám podařilo schovat se za stánek a dostatečně se vysmát, abychom byly schopné v klidu projít okolo naší skupinky a nepropadnout záchvatům smíchu. Nakonec jsme se okolo nich proplížily a ještě jsme se stihly zeptat, zda by nebyl problém, že k autobusu dorazíme až okolo 10 hodiny večerní. Problém nebyl, tak jsme se vesele vydaly na cestu za schránkou a večeří. Trošku nám pohled Velkého vůdce zkazil náladu, ale po chvilce jsme se zase dostaly do dokonalé nálady. Cestou jsme našly luxusní poštovní schránku, tak jsme hodily pohledy. Pak se nám začalo svorně chtít vyhledat ono WC. Tak jsme narazily na ceduli. Pak jsme se proplétaly uličkami, kde to často vypadalo jako na silnici, blik, blik zatáčím...tahle ulice teď stojí ta druhá jde a naopak...jako by to řídil neviditelný dopravní policista, či ještě lépe semafor. Nakonec jsme se vrátily na místa, která jsme už dávno prošly a šipky nás vedly dál. Nakonec jsme dorazily ke dveřím na kterých byla cedule WC se šipkou kamsi k oblakům. Naše pohledy sledovaly dráhu šipky, což vyvolalo další vlnu našeho veselí. Naneštěstí měl zavřeno, tak jsme musely počkat až na večeři. Zašly jsme na panini. Po celém dni jsme byly už dost vyčerpané neustálým smíchem a vtipkováním, že se nám chvílemi dost pletl jazyk. Po nejapných poznámkách na můj smích od kolegyň jsem se neudržela a prohlásila jsem, že po tom dni můžu už jen nasadit grimasu smíchu a otřásat se, že jinak už to asi nepůjde. To vyvolalo další záchvaty veselí. Po mém prohlášení že jsem poprvé v Benátkách slečna J. duchaplně pronesla, že vždycky je někdy poprvé a dodala tomu správný šmrnc. Po dokonalé večeři, kterou jsme doslova prosmály jsme se vydaly na cestu k autobusu, jelikož naše měřidla času ukazovala něco před devátou večerní. Měly jsme už tou dobou drobný stihomam z toho, abychom nepotkaly skupinku s již rozzuřeným Velkým vůdcem, tak jsme vymyslely zcela alarmující zkratku TSO, abychom mohli bleskurychle varovat a zmizet. S pocitem nedostatku času jsme vyrazily na cestu k autobusu. Slečna K. cestou prohlásila, že schody v Praze hadr, jelikož jsme neustále přecházely nějaký most se schody. Velmi jsme pospíchaly, abychom nerozzuřily Vv. Nakonec jsme za čtvrtinu předpokládaného času dorazily k autobusovému parkovišti. Očekávaly jsme zástupy naší skupinky, ale nikde nikdo. Jen dva příslušníci se tam vyskytovali a na náš dotaz odpověděli prostým“ Ještě se nevrátili“. To bylo opravdu moc. Naše skupinka tedy až do 10 hodin večer chodila Benátkami. Abychom si zkrátily čekání, tak jsme pořádaly něco na způsob řeckořímských zápasů na betonu. Po dostatečném vydání energie slečna K. prohlásila, že máme právě osm minut na to, abychom přišly. Okolo desáté se opravdu přiřítil dav ušlapaných, unavených a rozzuřených spoluzájezdovníků. Vrhli se na večeři v podobě Bistra a uložili se ke spánku. Byly jsme asi nejšťastnější trojice celého zájezdu. Byl to opravdu moc pěkný den.

Den poslední

Poslední den jsme se stavili ve Vídni, abychom z rychlíku poznali její krásy. Všichni byli z celého týdne trochu unavení, tak se dalo vyposlechnout mnoho hlášek. Jako například prohlášení jedné naší inteligencí nepříliš postižené spolucestující při pohledu na krásnou fontánu, či vodotrysk chcete-li. Prohlásila nadšeně:“ Jé, to je krásnej vodopád!“. Velký vůdce byl také ve svém živlu, když při přecházení přechodu velmi důrazně připomenul: „Prosil bych rychlý přechod přes přechod!“ s jeho hlasem to znělo přinejmenším vtipně. Korunu tomu dodal svým prohlášením: „Karlskirche je taková typická slátaninka!“. Viděli jsme Hofburg a v něm výstavu o Sisi a o nádobí. Bylo to velmi zajímavé. Poté jsme se vydali na pětihodinovou cestu do Prahy.

Byl to opravdu krásný pobyt a chtěla bych poděkovat slečnám K. a J. za jejich přízeň ;)

 S pozdravem Itálii napsala slečna Z.