biocelt

Den první -  sobota 26.4.08

 V půl osmé na Holešovicích začala naše 14ti denní expedice po krásách Rumunska. Nalodili jsme se do vlaku a po několika hodinách jsme v Břeclavi přesedlali na jiný dopravní prostředek a to na autobus. Přivítali jsme našeho pana řidiče Břéťu a průvodce Otto Hauka.

 Přejeli jsme Moravu a posléze i Dunaj. Při průjezdu Slovenskem jsme se od Otty dozvěděli, jak Gabčíkovo poškodilo přírodu, dokonce zničilo dávné hnízdiště orla mořského, který je velkou chráněnou vzácností. Takřka celý den jsme jeli panonskou rovinou v Maďarsku, která končí až za Rumunskou Oradeou. Cestou jsme ještě minuli řeku Tisu.

 V Maďarsku na nádherných pláních plných rozčesaných travin jsme pozorovali místní ptáky. Černé vrány, poštolku rudonohou, šedivky, volavky, pochopa a nesmělo chybět ani káně. Maďarská pusta v každém musela zanechat nesmazatelný dojem, pocit svobody, nekončících plání a neustávajícího jemného větru.

 Kolem Maďarských hlavních silnic nejsou jen nudné protihlukové hory čehosi, ale cestu lemují rozkvetlé šeříky a kolem jsou obrovské lesy topolů. Zaujalo mě, jak jsou vysoké a světlé, jsou to kultury, uměle vysazené. Topol vyroste rychle a je to dost kvalitní dřevo, takže spousta užitku s minimem práce. Ještě ke všemu jsou to přirozené větrolamy. Kdysi celou oblast vykáceli Římané při stavbě táborů válečníků, tak se místní rozhodli pro jednoduché monokultury.

Řepková pole, 

 rozkvetlé šeříky 

nohy nejsou dole, 

 v okně zavěšené malíky.

 Řekněte, koho by neinspirovaly prosvětlené lesy plné štíhlých majestátních topolů.

Sedí v lese, má v rukou příčnou flétnu. Na rameni sýkora a okolo v trávě pěnkavy. Na větvích nad její hlavou sedí slavíci. Všichni okouzleně naslouchají tónům jejích hbitých štíhlých prstů.

 Cestou jsme sledovali proměny Dunaje. Otto prohlásil, že před deltou bude Dunaj nejméně 2x širší.

 U hranic s Rumunskem se nachází národní park Ortobáď, kde se každoročně sejdou nadšení ornitologové, kteří sledují tahy ptáků – jeřábů. V určitý čas v roce jich zde bivakuje 30 – 40 000.

 První táboření bylo pro mnohé trochu nemilým překvapením. Po dni stráveném v autobuse mezi pustami jsme v noci černé jako bota zastavili v lese. Stavění stanů v noci a první improvizovaná večeře naslepo :)

 Ranní probuzení ale všechno vynahradilo.....

Den druhý – neděle 27.4.

 Ráno nám do stanu zasvítilo optimisticky sluníčko a vytáhlo nás ven. Protažení ztuhlých svalů a rozlepení očí bylo odměněno pohledem na les z pohádky. Sluníčko prosvítalo mezi štíhlými stromy, na zemi fialové koberce brčálu menšího vykukujícího ze spadaného listí. Strasti a trochu hektické stanování bylo zapomenuto při pohledu na tu krásu. Snídaně v sedě na kládě byla jen završením krásného rána.

 Dnes bylo v plánu dorazit do západních Karpat. Cestou jsme míjeli pastviny kopečkovitého charakteru, které by se bez začervenání dali umístit do Irska. Zeleně veselé a poseté tečkami dobytka.

 Cestou jsme se dozvěděli něco o Rumunech. Jsou románským národem, který se zdánlivě náhodou vklínil mezi slovanské národy všude okolo. Jde vlastně o severní větev Thráků, kteří obývali řecko a zaplavili velkou část Balkánu. Říkalo se jim gétodákové. V Rumunsku byla oblast, které se říkalo Moezie. V historii podnikaly Římané brutální nájezdy na místní území a dalo by se říci, že šlo přímo o vzájemné vyhlazovací akce.

 Místní etnikum začalo v důsledku těchto nájezdů pociťovat potřebu jednotného jazyka, tak se vytvořila jakási matlanina latiny a říkalo se jí vulgární latina. Nakonec těchto dácko-římských válek byly Římané přinuceni území opustit a jít si hledat území jinam. Poté 1000 let nebylo na těchto územích žádné zřízení

 Rumuni jsou povětšinou silní věřící a pravoslavní. Neví se přesně kdy přišli, ani odhadovat se historici neodvážili. Prostě přišlo a je :)

 Náš cíl se pomalu přibližoval – poblíž městečka Stei – jv od Oradey se nachází Pestera Ursilor kde se nachází medvědí jeskyně nečekaně u medvědí skály. Bylo zde nalezeno mnoho kostí jeskynních medvědů, které jsou vystavovány in situ čili na místě kde to bylo nalezeno. Okolo vedl betonový chodníček a v kruhu s skvěly olezlé, nazelenalé kosti jeskynního medvěda :) podívaná jak se patří.

 Na další pouti autobusem jsme hleděli na pohoří vladeása , které se tyčilo proti nebi s majestátností vrcholovým pastvinám vlastní. Po kopečkách rozseté tečky koní, dobytka a místy i stáda ovcí.

 Minuli jsme i místní chemičku na výrobu nápojů. Přezdívá se jí přiléhavě „chemical brothers“.

 Zastavili jsme mezi loukami s pasoucími se koňmi a fotili jsme si vrchol Kukur bata mare který nápadně připomínal náš důvěrně známý Ještěd.

 Pohled na pláně s koňmi mě zase patřičně „naladil“...

Osamělé trsy vysoké trávy, 

 převalující se mraky na obloze 

vítr dává dálkám volnosti hávy 

nikdo necítí civilizace kouli na noze.

Vlasy mi vlají ve větru,

na všechny strany 

 na všechny strany se rozprostírá širá step...cítím našpicované uši polodivokých koní na obzoru

 Další zastávkou tento den byla Zrzavá jáma ke které jsme se dostali údolím arieseny. Byl to pro mnohé velmi náročný výstup, protože zde ještě zůstalo hodně sněhu a klouzalo to. Cesta po namrzlých skalách nebyla dvakrát bezpečná, ale adrenalin při výstupu s mnoha pády byl vykoupen krásným pohledem na koberce šafránu vykukujícího z tu a tam zbylé pokrývky sněhu. Sedlo jakoby ze sněhu vystupovalo a poskytovalo pohled na Zrzavou jámu. Jde o propadlinu, erozní jámu obřích rozměrů. Přes její okraj se v dálce rýsovalo pohoří Vladeásy s plošinou Vadiš, která je vyhledávaným turistickým cílem. Sestup sněhovým údolím byl ještě o to veselejší než cesta nahoru, dalo se sklouznout až dolů :-D všichni ve zdraví přežili a odnesli si nezapomenutelné zážitky.

 Cestou na další destinaci druhého dne jsem si ve vesnicích všimla, že před každým domem jsou lavičky ať už dřevěné, či jednoduše kovové. Zde vysedávaly celé rodiny u hlavní silnice. Povídali si, okukovali a pokřikovali na sebe. V odpoledních hodinách si dali odpočinek. Děti si hráli před vraty, stařenky pozorovaly drobotinu a usmívaly se bezzubými tvářemi. Na jedné z laviček seděl otec a hrál se synem karty. Docházelo k docela předpokladatelnému jevu a to, že když byla venku celá rodina, tak stařešinky seděly a mladina stála okolo, pokud jim přišlo pod jejich úroveň se usadit k nohám do trávy. Tak takhle vypadá život na Rumunské vesnici.

 Přemisťovali jsme se proti proudu malého Ariese k další zastávce, kde se nachází zkamenělí šneci z druhohor – zavinutci (peptionea gigantea). Jde o skálu, kde je možné vidět obří ulity uchované nánosy sedimentu v neporušeném a dokonalém stavu. Některým šťastlivcům se podařilo najít pár exemplářů v místní říčce, tak se rozhodli obohatit své i školní sbírky.

 Nedaleko tohoto místa se nachází travertinový vodopád Sipod, kde probíhá přirozená biolitogeneze neboli „výroba“ travertinu. Travertin je vápencoidní hornina ne nepodobná mramoru. Často se z něho vyrábí slušivé obklady na domy. Ve vodě se mi podařilo najít slídové odštěpky, tak jsem při té příležitosti obohatila soukromou sbírku malými suvenýry.

 Ve většině vesnic jsem vypozorovala, že je dolní patro domů zděné a horní dřevěné. Není to v zásadě nic zvláštního, ale upoutalo to mojí pozornost. U nás se toto dá najít jen ve starých zachovalých vesničkách, jinde už moc ne.

 Projížděli jsme krajem který obývají obyvatelé nazývaní Mocové. Jsou to horalé, kteří žijí i ve výškách nad 1000 m.n.m.. Jsou to převážně dřevorubci, kováři a podobné. Žijí v Apusenských horách a kdysi byli vůdci protihabsburského povstání.

 Večerní táboření bylo poblíž řeky Aries, která nese název „zlatá“. V minulosti se v ní dalo najít velké množství zlata, ale místní romské obyvatelstvo se postaralo o to, že v dnešních dnech je toho zlata opravdu minimum. Kdysi se zde zlato získávalo ve velkém.

Den třetí – pondělí 28.4.

 Dnes jsme se vydali údolím mezi malebnými vesničkami vstříc monastiru Sub Piatra  a jeskyni Hedalu papara která je průtokovou jeskyní. Nachází se zde 3 km dlouhé krasové jevy v podzemí. Slyšela jsem poprvé pojem „říční pirátství“, což znamená, že jedna řeka vezme vodu té druhé. Zde přebývá vzácný rorýs alpský (pozn.zn.: bílé břicho, vidlička na ocase). Několik málo zdatných jedinců se odebralo na sedlo nad monastiry a vychutnalo si pohled na vesničku i na staré salaše. Panorama krásných hor bylo nezapomenutelným zážitkem a rozhodně to za tu námahu stálo.

 Podařilo se nám zachytit přesně dobu, kdy pravoslavní křesťané oslavují Velikonoce. Skupince, která se nevydala do sedla se poštěstilo zúčastnit se velikonoční mše. Poté, co dorazil i zbytek skupinky jsme si šli prohlédnout kostel znovu. Potkali jsme ochotnou sestru Magdalenu, která mluvila perfektně anglicky. Vysvětlovala nám některé zásady její víry a Velikonoc. Ukázala nám i starý dřevěný kostel se zachovalými malbami.

 Každá bohoslužba musí mít svá přesná pravidla. Každý věřící po vstupu do kostela políbí svatou ikonu na oltáři, není zdvořilé se k ní otáčet zády, jinak řečeno je to přímo znesvěcení. Toto pravidlo platilo i pro nás.

 Dostali jsme velikonoční vajíčka, která byla všechna rudě červená. Proč, to jsme se dozvěděli od Magdaleny: po ukřižování Ježíše Krista se Máří Magdalena vydala do Říma aby přesvědčila císaře, že zemřel neprávem. Ten jí nechtěl věřit ani slovo. Ona se před něho postavila s bílým vajíčkem v ruce a ptala se, jestli uvěří, když vajíčko v její ruce zčervená. Ono zčervenalo a císař uvěřil. Dal poté potrestat zrádce.

 Zpět k autobusu jsme se vraceli stejnou cestou jako tam a znovu jsme přecházeli přes provazový most přes říčku.

 Večer jsme dorazili na místo táboření v údolí u vesničky Posaga de Sus (neboli horní Posaga) kde jsme se uvelebili vedle studánky a říčky ve Valea Posagei.

Den čtvrtý – úterý 29.4.

 Po mrazivé noci se vstávalo trochu studeně, ale první sluneční paprsky dokázaly člověku rozehřát prokřehlé tělo. Rozdělili jsme se na dvě skupinky na náročnější a jednodušší trasu.

 Náročnější se vydala přímou strmou cestou do kopců vesničkou Belioara aby se dostala co nejdříve do geobotanické rezervace Skarica-Belioara. Tato rezervace je nejsevernějším stanovištěm mydlice lékařské.

Procházeli jsme i vesnicí Segagea,kde se nachází opravdu hezké domky.

 Pozorovali jsme velké množství botanických skvostů: hořce, lomikameny, krásné hrachory jarní...

 Fotografy zaujal dokonalý lesík jako z pohádky, kde na zemi skoro nebylo kam šlápnout, kvůli souvislé vrstvě fialových kvítků jaterníku. Bylo to opravdu krásné. Cestou jsme vychutnávali panorama a nádherné náhorní plošiny s pastvinami.

Postřeh: ovce nejsou nikdy na volných pastvinách jako krávy a koně. Ty se pohybují všude volně bez ohradníků a bez hlídačů. Ovce jsme nikde neviděli bez ohradníku nebo bez hlídače s několika psy. Podle Otty jsou ovce prostě blbý.

Den pátý – středa 30.4.

 Dnešní program si vysloveně vyžadoval hezké počasí, ale jako by se všechny dešťové kapky Transylvánie rozhodly nás potrápit. Šlapali jsme provazci deště skrz několik vesnic zdánlivě nekončícím údolím. Na konci nás čekala odměna v podobě nových zásob sušenek a krásného místního kostelíku (který byl od minulého roku poněkud zrekonstruován...takže býval prý hezčí...) nicméně jsme se pak vydali na cestu zpět stejným údolím.

 Zastavili jsme se v krásné vesnici pod horským masivem. Snažili jsme se najít poštu a po dlouhém snažení jsme úspěšně našli ceduli POSTA ROMANA a vedle toho taková malá zákeřná čísílka s otevírací dobou a to od desíti do dvou. Jen tak pro upřesnění byly asi čtyři hodiny místního času (což je o hodinu více než český čas). V této malebné vesničce s maďarským obyvatelstvem se nám podařilo objevit krásný vodní mlýn.

 Táboření bylo trochu hektické na louce mezi spoustou vysoké mokré trávy a stany jsme museli stavit za deště. Celý večer pršelo, tak se nám podařilo uspořádat jen malinkatý oheň na oslavení svátku čarodějnic, jinak celou noc pršelo.

 Den šestý – čtvrtek 1.5.

Čekala nás návštěva několika měst s historickým centrem. Každé město mělo nějakou zajímavost, kterou jen tak někde nenajdete.

První na řadě bylo město Ajut  – město se středověkou pevností ze 13. století ve městě.

Středověká stavba hradu: každý cech musel mít ve hradu vlastní věž a bránit ji v případě nebezpečí. Tak jsme si prohlédli stavbu zvenčí a poté jsme zavítali i dovnitř na krátké okouknutí.

Dále nás čekalo město Alba Julia, kde jsme navštívili pevnosti ze 13. století, která se podobala strukturou mnoha pevnostem u nás jako například Terezínu, nebo pevnosti Josefov u Jaroměře.

 Město Sibiu – krásné město postavené Němci. Je mnohými považováno za nejmalebnější městečko v Rumunsku. Je opravu moc krásné. Malované střechy kostelíků bylo krásné pozorovat. S jakou pečlivostí byly vyskládány vzory v taškách.

Cestou v buse jsme se od Otty dozvěděli něco málo o nedávné historii.

Dnešní tábořiště bylo opravdu famózní – u silnice s hlavního železničního tahu. Jakmile nás nějaké auto vidělo, na pozdrav troubili. Když je to za světla a vy máváte, říkáte si jak jsou milí, ale když byste už chtěli konečně zavřít oči a spát....

 Den sedmý – pátek 2.5.

Tento den byl zasvěcen návštěvě univerzitního městečka Sighishoara a prozkoumávání starověkého hradu Bran, který je v myslích turistů zapsán jako sídlo obávaného Draculy.

Sighishoara je nádherné městečko s historickým centrem plným jedinečné architektury. Vystoupali jsme po schodech studentů, potkali jsme pár pilných rumunských studentíků a vydali se dál nahoru k budově gymnázia.

V Sighishoaře je krásný orloj, který sice vedle toho našeho vypadá jako menší brácha, ale stál za to:)

Vedle kostela a starého hřbitova byla také krásná vyhlídka na celé město. Malebné panorama.

Jako by nás chtěl tento kníže jinak jménem Vlad Dracul, přivítat s velkou pompou na svém hradě, tak jsme vystoupili z autobusu do teplého dne v turistickém městečku plném stánků. Při našem odjezdu (poté co se nám podařilo zjistit, že u každého stánku OPRAVDU mají to samé) se spustil liják. Tak se nám odvděčil Dracula za návštěvu.

Dnešní táboření bylo okořeněno o návštěvu místní policie. Přijeli celkem třikrát a pokaždé s náležitým rámusem aby je náhodou nikdo nepřehlédnul. Až ráno jsme se dozvěděli, proč nás poctili svou přízní a troubili na spokojeně spící studentíky. Prohlásili, že okolo jsou všude místní Romové, že nás přepadnou, oberou a zabijou....co se člověk dozvídá zpětně ho zas tak neděsí. Táboření se uskutečnilo nedaleko městečka Buzau.

 Den osmý – sobota 3.5.

Sobota byla velmi vydařená. Ráno jsme vyrazili na návštěvu bahenních sopek. Přijeli jsme do měsíční krajiny, kde tu a tam vykukovala hromada bláta. Zdánlivě nečinná a nezajímavá hromada. Přišli jsme blíž a „plop“ vybublalo na nás podrážděně bláto. Každou chvilku vybublalo několik velkých „plopanců“ a bylo se na co koukat. Někteří odvážlivci riskli kyselý citronovitý obličej pana hlídače a pár rumunských slov a namočili si ruce v léčivém bahně.

Je zajímavé jak se objevili bahenní sopky právě zde. Karpatský loket, jak se říká oblouku směřujícímu náhle na západ, zde má svůj vrchol a tak zde „puká země“ . Tyto bahenní sopky jsou studené. Jde o plyn, který uniká z trhlin v zemské kůře. Cestou k povrchu prochází i kapalnými vrstvami bláta a unáší je s sebou. Pokud by se někomu podařilo zahučet do nějaké bahenní sopky mohl by to být poslední okamžik, kdy viděl denní světlo.

Večer jsme dorazili na dokonalé místo na stanování. Podařilo se nám usušit mokré stany na větrné pláni. Říčka, která byla sice špinavá, ale pořád krásná, se zařezávala do terénu s houževnatostí neregulované řeky. Za cestou, která působila jako hlavní, ale u nás byste ji nazvali lesní neudržovanou cestou, byl pás stromů. Nebyl to ledajaký pás stromů, které najdete všude, šlo o obrovskou havraní kolonii. Poslouchat jejich krákání bylo moc hezké. Pak se hezky usínalo na větrné pláni...

 Den devátý – neděle 4.5.

 Dnes jsme dorazili do oblasti Rumunska nazývané Dobrudža. Jde o rovinatou pobřežní část, která se táhne až do Bulharska. Naše první zastávka byla ve městě Tulcea. Zde jsme navštívili muzeum s vycpaninami zvířat z Dunajské delty. Byly zde také ukázky z rybí populace v deltě. Byly zde k vidění jeseteři, což se jen tak někomu nepoštěstí je vidět v jejich přirozeném prostředí.

Popravdě se přiznám, že na mě působilo akvárium spíš jako místo týrání zvířat vzhledem k nedostatku prostoru a při pohledu na zohýbané ocasy očividně po zlomeninách, se mi udělalo tak nevolno že jsem musela prchnout.

Po prohlídce muzea jsme si prohlédli město s krásným přístavem. Pozorovali jsme rybáře lovící přístavní ryby z Dunaje.

Cestou dál jsme se mílovými kroky přibližovali k deltě, našemu dnešnímu cíli. Tábořiště jsme vytvořili pod hradem Enisala hned vedle hnízdiště vlh pestrých a také hned vedle rákosových porostů plných žab, bukačů a pelikánů.

Ještě večer se nás pár aktivistů vydalo prozkoumat hrad, respektive zříceninu na kopci nad tábořištěm. Byl to opravdu krásný výlet. Po deseti minutách strávených na hradbách na nás vyběhli dva místní s žádostí o koupení pohledu. Nejdříve to vypadalo mile a přátelsky, ale posléze na nás začali hulákat, že tam nemáme co dělat pokud nezaplatíme vstupné. Že prý natáčí reklamu na pití a nejméně dva dny tam nikdo nesmí strčit ani nos. Jen jsme zklamaně zavrtěli hlavami a vydali jsme se na cestu zpět. Zvuky delty mírně utichly s padající nocí, ale stále pulzovala životem.

 Den desátý – pondělí 5.5.

Krásný den v deltě začal východem slunce nad hradem Enisala. Krásný start do nového dne. Měli jsme v plánu projít se mezi rákosinami delty po kanálech a dorazit k moři. Vydali jsme se na cestu po kopcích. Vyškrábali jsme se na kopec sousedící s Enisalou a prohlédli jsme si deltu shora. Rákosiny hučící žábami a jinými obyvateli se táhly kam až oko dohlédlo. Krásny pohled.

Řádně vyfoukaní z větru na vršku jsme se vydali do džungle delty. Poslouchali jsme bečení ovcí, bučení krav, houkání bukačů, kvákání žab, cvrkot cvrčků a štěkot honáckých psů.

Dorazili jsme k moři, kde se pár odvážlivců vykoupalo. Moře bylo studené jako psí čumák a chtělo notnou dávku odvahy tam vydržet déle.

Po návratu do tábořiště jsme si udělali večeři a usínali jsme s pohledem na jasnou oblohu s miliony hvězd. U nás ve střední Evropě jen stěží uvidíte takové hvězdy jako jsme viděli v deltě. U nás je příliš mnoho měst, světla jsou i v každé vesnici. Představte si, že široko daleko nikde žádné světlo, jenom tma, hvězdy a vy...

 Den jedenáctý – úterý 6.5.

Dnes byl volný den v deltě Dunaje. Mohli jsme dospávat spánkové dluhy, válet se na sluníčku nebo podniknout výlet ve skupince. Ráno jsme pozorovali mandelíky a vlhy pestré. Byl to opravdu zážitek takové krásně zbarvené ptáčky.

Jeden škodolibý opeřenec mě donutil hned po ránu jadrně zaklít...

Za ranního slunce svitu,

pronesla jsem sprostou větu, 

nečekaně z nenadání  

koukám hejno v dál uhání.

Jeden z nich si ze mě vystřelil, 

vršek stanu bezostyšně pokadil!

Donutil mě zápachem hnusu, 

 Při čištění stanu špulit pusu!

Co ty ptáku nevychovanče!

Chci tě přejmenovat z orla na čunče!!!

My jsme šli sbírat vodní mátu ke kanálům mezi rákosí. Naše dobrodružství s hledáním máty v porostu bylo završeno nalezením cedule zákaz vstupu. Byli jsme na ni upozorněni mimořádně nerudným pánem v terénním automobilu, který vypadal, že mu tenhle kousek země patří. Po zjištění, že neumíme rumunsky jenom mávnul rukou a odjel si hledět svého.

 Den dvanáctý – středa 7.5.

Po prolenošeném dnu bylo potřeba překonat vzdálenost mnoha kilometrů. Tak jsme připravili svá těla pro dlouhou cestu vydatnou snídaní a vydali jsme se na cestu.

Pěkným zpestřením cesty byla cesta trajektem s autobusem přes Dunaj. Koukali jsme na odraz slunce v hladině a vítr nám rozcuchal vlasy. Pak se cestovalo zase o kousek veseleji.

Zastavili jsme u hotelu v sedle v horách. Na toto místo byl umístěn děj románu Dracula. Dnes zde stojí hotel s kýčovitou cedulí ve stylu Dracula pro turisty!

 Den třináctý - čtvrtek 8.5.

Ve čtvrtek jsme měli v plánu navštívit malované kláštery. Všechny jsou pod patronací UNESCO a musí uznat, že opravdu právem. Venkovní malby na stěnách krásných monastirů jsou staré přes 400 let a pořád si zachovávají své krásné barvy.

Navštívili jsme monastiry Voronec, Humor a Moldovita.Voronec je z nich nejznámější. Zde byla použita jedinečná barva nazývaná přímo Voronecká modř.

Nádherné malby plné tajemné symboliky opravdu stojí za vidění. Uvnitř monastirů mohl člověk zjistí jaké všechny typy mučení existují na to, abyste se stali svatým. Aneb mučení na tisíc způsobů. Někdy se mi i zvedl žaludek z krutosti zobrazených technik, inu svatí to neměli v životě jednoduché.

Projížděli jsme městečkem Cluj-Napoca, které je známe jako univerzitní, studentské město plné kavárniček a pohodových míst k potřebám studentů.

Zakotvili jsme několik kilometrů před městem Oradea.

Den čtrnáctý – pátek  9.5.

Poslední den na území Rumunska bylo v plánu se dát do kupy aby nás naše rodiny poznali a my nemuseli táhnout všechnu bagáž domů sami. Jeli jsme do Oradey do lázní Baile Felix, kde jsme se naložili do horkých bazénů.

Po hodině jsme byli všichni dostatečně rozehřátí a vylouhovaní, tak jsme se odebrali nakoupit pár drobností pro naše rodiny a přátele.

Na noc jsme se ubytovali v lesíku na Maďarském území. Byli jsme letos první výpravou od CK Veselý, tak jsme si museli místo pro stany vyšlapat sami. Noc byla posledním nostalgickým ohlédnutím za krásou pobytu v panenské přírodě Rumunska. Určitě se dost z nás rádo do Rumunska vrátí.